Konkuroval Šlitrovi, objevil Olmerovou a Olympic Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Týdenní komentáře, Zdroj: Hospodářské noviny 31.7.2007 Vydáno dne 01. 08. 2007 (1964 přečtení) Krásné melodie samy o sobě nestačí; skladatele vynášejí do popředí zájmu až teprve skandály. Jenže ty se Karlu Marešovi vyhýbaly i v dobách, kdy přetvářel hvězdné nebe české populární hudby. Natož v dnešním poklidu severočeského Pěnčína, kde ve čtvrtek oslaví osmdesátiny. Než se objevil u Jana Wericha v divadle ABC jako korepetitor, hrál na klavír v jazzovém combu, maturoval na obchodní akademii, pracoval v bance a vedl hotel ve Špindlerově Mlýně. Byl u proměny Alhambry v exkluzivní kabaret, u zrodu Divadla Na zábradlí i Semaforu, zkrátka byl k ruce leckomu slavnému, sám skoro neznámý. Však se taky na žádné známosti nespoléhal. Jako skladatel se rozjel naplno až v pětatřiceti, se začínajícím textařem Rostislavem Černým. Napsali jak Oliver Twist, hit Evy Pilarové s Waldemarem Matuškou, tak šanson pro Evu Olmerovou, Jsi jako dlouhý most. V Olmerové rozpoznal nejosobitější jazzovou interpretku a přivedl ji z kaváren do Semaforu jako náhradu za Pilarovou. Během natáčení Formanova polodokumentu Konkurs si všiml potemnělé dívky s ofinou a španělsky zpívanou Malagueňou, šestnáctileté Yvonne Přenosilové. Když potom režíroval vpád rokenrolu do Semaforu jako představení Ondráš podotýká, postavil ji ke skupině Olympic. Některé recenzenty jímala z jejího zpěvu hrůza. Všechny ale nadchlo Marešovo propojení fotografií z denního života s mikropříběhy Jiřího Štaidla a přednesem ráčkujícího chlapečka Ondráše. Dvacetiletý Štaidl se za Marešem odvážil sám a našel u něj bezmeznou důvěru. Nejenže mohl otextovat rokenroly pro Přenosilovou a Mikiho Volka, ale taky ambiciózní slow rock Tam za vodou v rákosí, další hit pro Pilarovou a Matušku. Marešovým prostřednictvím se do Semaforu dostal i Karel Gott. Dnes to nevypadá jako kdovíjaká zásluha, ale tenkrát, v roce 1963, v Gottův úspěch nevěřil ani pozdější šéf televizní zábavy Vladimír Dvořák. A zpočátku ani Šlitr se Suchým. Jak naložit s typem zářivého tenora, Mareš předvedl v Nešporách, pásmu nového souboru Apollo. Už nikdy potom se Gott neukázal v tolika podobách a s takovým smyslem pro sebeironii. Dokonce s nadsázkou recitoval (!!) text beatlovského hitu A Hard Day´s Night. Mareš taky chtěl, aby Gott přezpíval na desku i Hvězdu na vrbě, dosud známou jen jako duet olympického zpívajícího grafika Pavla Švába s dvanáctiletým Bohoušem Starkou. Ale Jiří Štaidl se výjimečně vzepřel. Čas mu dal za pravdu: nahrávka dvou poloamatérů patří k trvalým hodnotám české písničky. Brněnský rocker Karel David dokonce podle ní v roce 1992 nazval svůj výtečný retromuzikál Hvězdy na vrbě. Jednou se Mareš nepohodl i s Jiřím Šlitrem. Měli mnoho společného. Oba vystudovali jiný obor než hudbu, byli trnem v oku „svazovým“ skladatelům, uměli se inspirovat i zahraničním vývojem, skvěle lyžovali, měli svou hrdost a hned tak se z nikoho nesesypali. (Každý z nich taky jednou seděl pár metrů od Beatles, jen to málokdy dávali k lepšímu.) Při zkouškách na hru Jonáš a tingltangl ale Mareš režisér narazil na Šlitra herce. Nikdo v Semaforu do té doby nevěřil, že by notoricky plachý skladatel, který se i po premiérách ostýchal jít uklonit, mohl dostat opravdovou roli. Ale Šlitr si o ni řekl. Mareš ho odmítl pustit na jeviště. Leda předpremiérově ve Zlíně. Načež Šlitr svým „dlouhým vedením“ exceloval. V polovině 60.let, před nástupem beatových skladatelů Jandy, Petra a Pavla Novákových, Ulrycha a Karla Svobody, byl Mareš jediným vážným konkurentem tandemu Šlitr-Suchý. Nikdy se ale nepodržel stálého textaře, divadla nebo zpěváka. I když zejména Matuškův hlas s texty Jana Schneidera (Divoký koně, Slaný déšť) k tomu přímo vybízely. Komponoval pro televizi a složil hudbu ke čtyřiceti celovečerním filmům. (Mj. O slavnosti a hostech, Mučedníci lásky, Hoří, má panenko). Zkusil si čtyři muzikály i menší filmové role. A jen jeho nejbližší vědí, kolik je v něm stále z onoho kluka, který o prázdninách zbožňoval koně a Margaretu, nejkrásnější z šesti dcer knížete Rohana ze sychrovského zámku, co jezdila na stříbřákovi. Na koni jezdí Karel Mareš dodnes. Pokud si to dopřeje i při svých kulatinách, zase to tedy nebude žádná senzace.