| Vydáno 05.12.05 Týdenní komentáře Naše vypálené iluze
Pozítří ráno to bude rok, co nám odešla Zuzana Navarová. Od té doby jsem s její hudbou zažil mnoho radostí a jednu podivnost. Dojel jsem do malebného města a při pohledu na plakát se Zuzaniným jménem ve mně ztuhla krev. Doma jsem se zřejmě špatně podíval do diáře a omylem jsem si vezl cédéčka na svou běžnou poslechovou antidiskotéku. Do začátku pořadu chybělo jen dvacet minut.
Díky kamarádům, mobilům i škodovce jsem si včas stihl ve městě vypůjčit všechny potřebné disky, sólové se skupinou Koa i starší s Nerezem. Hřálo mě, kolik lidí si doma poslouchá Navarovou. Po pořadu jsem si všiml, že ani jediné z deseti CD nebylo originální. Samé kopie.
Není proč doufat, že to jinde bude lepší. Jak jsem kdysi (Lži vypalovačů, Reflex, 20.2.2002) prorokoval: “A bude hůř.” Posluchači se mě ptávají, jestli mi vadí, když si lidé vypalují CD a DVD. Stejně se zeptal i minulý Magazín Dnes svých tří porotců. Dvěma to nevadí, včetně olympijského vítěze ve vodním slalomu Lukáše Pollerta: “Podle mě jsou originály neúměrně drahé.” Většinou nepochybně jsou. Jako nepochybně většina aut. Jenomže zcizit auto umí málokdo. Ukrást Navarové nebo jiným tvůrcům odměnu za práci umí každý. I ten, kdo nadává na tuneláře, zkorumpované politiky a zloděje vůbec.
Nenažranost, pohodlnost a vychytralost – to je, oč tu běží. Proč si chodit cédéčka půjčovat nebo dokonce na ně čekat pár měsíců, když je mohu mít přepálené hned a poslouchat, kdykoli mě napadne? Proč mít jen něco, když mohu mít všechno, co se do bytu vejde?
Znám skvěle informovaného rockového kritika, který však je mnoha kolegům pro smích. Na tiskové konference chodí v bundách, co mu šila babička a nosí vikslajvantové tašky, taky od babičky. Doma má asi deset tisíc disků. Originálních. Nemá auto, chatu a někdy ani peníze. To pak odjíždí z pražského podnájmu dokrmit se domů na Valašsko. Jak na něj nemám myslet, když si někdo stěžuje na neúměrně drahé CD?
Ostatně, copak nám asi zítra nadělí Mikuláš?
Ne, nejsem takový rabachol, abych přepáleniny házel dárcům pod nohy. Obyčejně je po čase rozdám. Ale o to vděčněji si vzpomenu na dárky od přátel, jimž vždy chyběly peníze, ale nikdy touha po kráse ani nápady. Třeba na dopis z Brna a v něm jednu z Pohádek ze Zapotřebí od Miroslava Wanka, opsanou výtvarnickým rukopisem na výtvarnickém papíru. Nebo na samizdatový skvost, Konec obelisku, nazvaný posledními slovy Kainarovy básně, která začíná “Milovali se, jen když se měli rádi.” Prácheňský básník a knihkupec Ondřej Fibich onu “výběrovou antologii deseti českých básníků a textařů z let 1965 – 1977” uspořádal a nákladem tří (!) strojopisných svazků vydal v bezútěšném, profízlovaném roce 1978. Vedle Seiferta, Holana, Wenzla, Skácela a Kainara do ní zařadil i Jana Bílého, Václava Křístka a písničkáře Kryla, Mertu a Třešňáka. Jakkoli mě těší i každá Fibichova regulérně vydaná knížka, rukodělný Konec obelisku chovám jako relikvii. I pro drtivou “obrysovou bibliografii rukopisů, sbírek nevydaných, rozmetaných či skartovaných\\\" v letech 1968 - 1977. Abych nezapomněl, čemu komunisté říkají normalizace.
Půjčím komukoli. Kopírovat lze.
|
Nejčtenější články