| Vydáno 08.01.08 Kam za Jiřím Černým->Články v novinách Přísným měřítkem Nohavici je Nohavica - Písničkářův Babylon má více malachitů než jizev
Každý počin Jaromíra Nohavici – písnička, film, koncert, album – bývá vědomě či podvědomě porovnáván se dvěma jeho nejproni-kavějšími studiovými alby, Divným stoletím (1996) a zejména přelomovým Mikymauzoleem (1993). A třebaže hloubkou pohledu, celistvostí ani rozsahem se těmto výjimečným hodnotám polisto-padového umění nevyrovná, patří Nohavicovo desáté album Baby-lon společně s alby Navarové, Radůzy a Milcové k vrcholům kon-čícího písničkářského roku.
Ke snímkům melodicky, textově i zvukově nejnápaditějším se posluchač tentokrát musí opravdu trochu probloudit. Vstupní, spíše rozehřívací Krupobití žene rocková rytmika, která se na žádné z dalších třinácti písniček už neobjeví. Coby zřejmý a důstojný pokračovatel Krylův rýmuje Nohavica přesně a zpěvně, ale někdy akademicky (tajné hříšné snění/milostné zauzlení). Skutečná krylovská něha i skepse ovívá až následující kytarovou Mařenku; ostravský bard ji svému novojičínskému předchůdci věnoval a metaforou „Dva vlci s jizvami na těle/Z oblohy svržení andělé“ by asi nepohrdl ani precizní Kryl. Zatímco v další milostné – a napůl sebeironické - Sestřičko ze špitálu, brilantní kytara Karla Plíhala milosrdně přibarvuje málo barvitý příběh, v Ženách sám autor rozsvěcuje smyslovou nádheru (Ženy jesenická vřesoviště/Plná světélek a mechů) i reportážní přesnost (Nosí v ušních boltcích režné šňůrky/Na nich kousky malachitu); k obojímu znějí akordeony Radka Pobořila jako tajné vzpomínky.
Autorsky i zpěvácky je Nohavica strhující jakmile se dotkne svého kraje. Do hymnického pochodu Ostravo padne hospodská melodie jak facka na sále a vyznání „Ostravo srdce rudé/zpečetěný osude“ dává tíhu i krásu chacharského údělu. Lehce nahozený Milionář, plný skvostných gagů, balí do ostravského nářečí rekvizity z televizního pořadu), oproti buldozerům novácké zábavy je však jeho humor stylistickou vážkou. Ostatně, kdo u nás umí udělat z pěti slov čuníkovsky rozvernou písničku jako je Pochod Eskymáků?
Jako nadčasové se prokazují i starší písničky, Masopust (1976) s tématem samoty a Na dvoře divadle (1981), s dojemně neumělou cirkusáckou křídlovkou. Jejich použití bych proto ani nespojoval s krátkým rozsahem alba (38 minut), nebýt dvou jiných, nových, ale problematických písní. V titulní se zpěvák ocitá „Před světem na útěku/U bran novověku“. Jenže aktuální politická tématika (např. Kosovo) se mu vzpírá, podobně jako třeba dnešnímu Vladimíru Mertovi. Dojde i na recyklaci u Nohavici ojedinělou: ve starší Písni pro Lenku mu tekla krev „z rozbitého nosu“, tady kape „z mého rozbitého kolena“. A navzdory Plíhalovu kytarovému nadhledu zní profesní vyznání Nic moc tak sebelítostně, „Až pan kritik hudební znalec/Z toho strádá.“ Hlavně z vypocenosti a šišaté češtiny toho sloganu.
Co Nohavicou nejvíc hýbe a čím je i našim starostem nejbližší, vlastně soustředil do závěrečných tří písní, tísnivé Dlouhé tenké struny se starorusky romansovým klavírem Jiřího Neužila, Velké vody, kde aranžérská spolupráce Víta Sázavského, vydatná na většině alba, valí pomalé, nezadržitelné písňové vlny událostí, situovaných přesně do loňska, „Z neděle na pondělí v noci“. Závěrečná Převez mě příteli, na první poslech téměř táboráková uspávanka s kytarou, foukací harmonikou a pískanou melodií, není nic menšího než jízda na druhý břeh. „Vím, kdo mi hraje,“ zpívá Nohavica. Z tohoto pohledu je nečekaně černočerný obal Aleše Najbrta s umouněnou zpěvákovou tváří na fotografii Tona Stana baladicky příznačný.
Jiří Černý
HODNOCENÍ LN: * * * *
Jaromír Nohavica: Babylon
Sony Music/Bonton, čas: 38:18
|
Nejčtenější články