Nacerno.cz

· Články v novinách · Klubové pořady · Pořady v rozhlase · Pořady v televizi       

Vydáno 18.09.08 Kam za Jiřím Černým->Články v novinách

Betlemanie česky i slovensky
Motto: „Přijde generace radioaktivity, kouření ve čtrnácti a snídaní na Saturnu. A ta se nás bude ptát, co vlastně byli ti Beatles. Nepovídejte jim o dlouhých vlasech, o křiku a podobně. Přehrajte jim několik věcí z alba Beatles For Sale a oni pochopí, oč asi šlo. Mládež roku 2000 pozná z té desky upřímnost a pořádnou práci stejně jako my.“ Derek Taylor, 1964

Psal se rok 1963.
Rokenrolu se u nás z opatrnosti stále ještě raději říkalo bigbeat. I tak ale naše železná informační opona byla v porovnání s padesátými lety mnohem propustnější. Zatímco o rokenrolovém králi Elvisu Presleym jsme prvních deset let jeho kariéry slýchali jen samé nadávky, Beatlemanie k nám z britských ostrovů dorazila už za pár měsíců poté, co liverpoolská čtveřice vydala v říjnu 1962 svůj první singl Love Me Do.
Samozřejmě, většina občanů socialistického Československa slyšela písničky Beatles až teprve potom, co si přečetla o křiku a dlouhých vlasech. Ale šikovnější teenageři už zároveň lovili za nedělních večerů na Radiu Luxembourg pořad Top Twenty – a Beatles zněli v nejprodávanější britské singlové dvacítce skoro pořád.
Pracoval jsem tehdy jako kulturní redaktor Mladého světa. I vedoucí našeho zahraničního oddělení Ljuba Horáková se při hudbě Beatles občas zastavila. „Jsou to takoví beatoví Bakulovi zpěváčci,“ řekla vesele a šla dál. To už nás čtenáři žádali, abychom o Beatles napsali něco víc.
Muzikantský konec roku byl ve znamení pořadu Ondráš podotýká. Divadlo Semafor nabídlo svůj prostor Olympiku, nejlepší tuzemské rockové skupině. Vedle několika českých skladeb byl večer naplněn samým americkým rokenrolem. Kralovaly elektrické kytary a jim bok po boku sólové hlasy Pavla Bobka, Mikiho Volka, Yvonne Přenosilové a saxofon Míly Růžka.
Pak se Beatles pokusili o to, co se žádnému britskému hudebníkovi dosud nepodařilo: prosadit se v Americe. Vzali to přes Paříž, ale v lednu 1964 tam publikum slavné Olympie moc nepřesvědčili. Dnes to zní nejvýš jako pikantérie. Protože v únoru už Amerika nemluvila o ničem jiném než o Beatles.
Socialistický podnik Supraphon zareagoval nečekaně rychle: Karel Gott 27.dubna nazpíval From Me To You s textem Jiřího Štaidla Adresát neznámý. Byla to první česká verze z beatlovského zpěvníku. Typický beatlovský dvojhlas v kvartách a kvintách se začal ozývat v muzikantských šatnách, na mejdanech a pozvolna i na koncertech.
Jestliže Ameriku dobyli Beatles svými koncerty a tiskovými konferencemi, tehdejší Československo svým prvním filmem Perný den. Byli jsme lační moderní populární hudby a jaksi předem vděční. Přesto i my jsme poznali propastný rozdíl mezi Perným dnem a předchozími hudebními filmy západní provenience. Ano, byla to zábava pro ječící dívky. Ale stejně tak pro intelektuální divadelníky.
„Ve filmu Perný den je kousek, kdy Beatles mají uprostřed nahrávání a všech těch zmatků své profese a slávy maličkou chvilku volna. Vyběhnou zadním vchodem ze studia na louku a dovádějí tady. Osvobozeni od všeho, čím jsou jinými, čím si je jiní činí, čím být musí, dovádějí jak malí kluci, kterými vlastně jsou. Byli v té době. A kterými, protože jde o krátkou přestávku, jsou ze všech sil. Není to možná ani půl minuty. Ale je to celek, sám o sobě uzavřený, sám sebou postačující a obohacující. Kdyby se tak člověk k němu mohl vracet a měl ho – jako citát – kdykoli po ruce,“ žadonil Miroslav Horníček.
Americký avantgardista Frank Zappa zřejmě ani moc nežertoval, když celý rok 1964 později charakterizoval: „Pokud jste nezněli nebo nevypadali jako Beatles, nesehnali jste angažmá.“
Takhle doslovně to u nás nebylo nikdy, ovšem vliv Beatles jsme viděli a slyšeli na každém kroku.
Rozhlasový pořad Dvanáct na houpačce, pokus – trochu i můj -o československou hitparádu, ovládla na celý rok 1965 ústřední písnička z Perného dne. Vlasy rockerů z Olympiku, Mefista a desítek dalších skupin se protáhly. V textu F.R.Čecha Smutný holič z Liverpoolu o tom zpíval i Miki Volek, netuše, jak zanedlouho bude sám ještě smutnější... Naopak autor textu se pragmaticky přizpůsobil ideologii, která „máničkám“ nepřála; a když šlo o to, jestli pojede s Černým divadlem do Las Vegas, dal dlouhý vlas pryč.
Májové pražské vystoupení bratislavských Beatmanů přiblížilo nás všechny k beatlovskému rocku nejlépe a nejradikálněji – když už nebylo možné, aby sem Beatles na cestách Evropou zaskočili. Parta semknutá okolo Deža Ursinyho, ale hráčsky rovnocenná, názorně předvedla rozdíl mezi novým liverpoolským rockem a dosavadním starším pojetím.
I zachmuřil se Petr Janda, zbavil Olympic postupně všech sólistů včetně Volka, Růžkův saxofon nahradila Berkova beatlovská foukací harmonika a sám Janda začal skládat i zpívat. Jako to viděl u Lennona, McCartneyho, Ursinyho a Bedrika.
Volek si pak mnohokrát posteskl, že ho Beatles připravili o chleba. Bobek, jemuž se Beatles zpočátku zdáli „snad až příliš populární,“ si od nich občas něco zazpíval. A klasický americký rocker Pavel Sedláček později dokonce česky nazpíval Strawberry Fields Forever i Eleanor Rigby.
To už jsem měl za sebou i svou první, naštěstí i poslední, každopádně nezapomenutelnou roztržku s posluchači rozhlasové Houpačky. Ze samé radosti nad novým albem Help! jsme jim z něho proti dosavadním zvyklostem nabídli hned dvě písničky najednou: Yesterday a You´ve Got To Hide Your Love Away. Obě dostaly málo hlasů a okamžitě vypadly. Jindy vděční posluchači se rozlítili, proč jsme prý zařadili to nejhorší co kdy Beatles nahráli.
Inu, žádná z obou nahrávek nenabízela elektrický rachot, obě byly akustické. První se španělkou Paula McCartneyho a smyčci, druhá se třemi akustickými kytarami a sólovými flétnami.
Za měsíc se Yesterday hrála po celém světě a dnes je nejnahrávanější skladbou historie populární hudby. Skromnější satisfakci, vlastně jen místní a kratičkou, mi přinesla písnička You´ve Got To Hide Your Love Away. To už bylo za normalizace, která mě vypudila z rozhlasu, ale zase obdařila klubovými poslechovými pořady po celé republice. Jednou jsem na brněnském nádraží okolo čtvrté ráno čekal na rychlík do Prahy. Najednou zpoza sloupu zaznělo „Hej, strč si tu lásku za klobouk“. Nějací kluci zpívali slova letmo přečtená z filmových titulků. Samozřejmě s kytarami, bez flétny. Kluci zpívali pozorně a náruživě, nesnadná Lennonova melodie se jim musela tuze líbit.
Ostatně kousek od Brna bývala tvrz beatlovských nadšenců – Hrušovany. Pod vedením Cyrila Fanty a Petra Dorňáka a záštitou tamní Osvětové besedy se pokusili založili Klub přátel hudby The Beatles a ex-Beatles. To by jim v roce 1983 neprošlo, tak škrtli Beatles z názvu, ale o to usilovněji o nich dělali pořady. Vinárna naproti nádraží bývala plná. I byt Fantových vypadal spíš jako muzeum Beatles. Když obětavý Cyril předčasně zemřel, v únoru 1990 mu kamarádi nechali v rajhradském krematoriu zahrát jeho oblíbenou Mr. Moonligt.
Ze všech mně známých jihomoravských beatlovských inspirací tu nejoriginálnější vymyslelo Sdružení přátel mírného humoru ŠOU, výtvarník Josef Šimek, zpěvák i skladatel charakteristicky slovácké melodie Jiří Opluštil a textař Luboš Unzeitig. Písnička se jmenovala podle svých prvních slov.

Kdyby byl
John Lennon od nás
Kdyby byl z Moravy
Navzdory britskému mýtu
byly by kolébka beatu
u Starej Breclavi

Kdyby byl
John Lennon od nás
Byl by náš Janíček
Byl by naše velká sláva
co k Breclavi prošlapává
ze světa chodníček

Kdyby byl
John Lennon od nás
Sjede sa k Breclavi
šohajů jak včelek v úlu
zvláštním vlakem z Liverpoolu
na naše oslavy

Kdyby byl
John Lennon od nás
Kdyby byl z Moravy
Angličany bysme zvali
na beatové festivaly
u Starej Breclavi

A protože to je dobrá písnička, žádná agitka, neztratila svou sílu ani po 9.prosinci 1980, kdy Johna Lennona v New Yorku zastřelil choromyslný Mark Chapman. Jenom dostala jiný význam. Stejně jako písně Beatles.
Bylo příznačné, že tehdy ani fanoušci Beatles nedělali rozdíl mezi skladbami, které složil John a těmi, o nichž se vědělo, že jejich hlavním autorem byl Paul McCartney. Ze zpěvu náhodných sborů v ulicích New Yorku, Prahy i Brna znovu vzlétala naděje a přesvědčení, že to jediné, co opravdu potřebujeme je láska. Love Is All You Need.
Lennonova smrt spojila lidi oddělené oceány, hranicemi i mřížemi.
„Ze všech úmrtí poslední doby musím kupodivu nejčastěji myslet na smrt Johna Lennona,“ psal 11.1.1981 z vězení Václav Havel své ženě Olze. „...pociťuji to jako něco, co by se dalo nazvat ,smrt století´ (možná spíš než smrt Kennedyho nebo Kinga.)“
Havel se k tématu vrátil ještě 1.března, po přečtení článku o Lennonovi v Melodii. „...zjistil jsem, že to, co pociťuji já, je zřejmě pocitem všeobecným... jako by ten výstřel byl výstřelem reality osmdesátých let po jednom odcházejícím snu – po snu šedesátých let o míru, svobodě a bratrství, po snu květinových dětí, komun, LSD-výletů a ,dělání lásky místo války´, jako by to byl výstřel do tváře celé té existenciální revoluce ,třetího vědomí´a ,zelenání Ameriky´... Nemyslím si, že určité hodnoty a ideály šedesátých let byly dobou usvědčeny z toho, že jsou planými iluzemi a omyly... Myslím si jen, že všechno je dnes jaksi tvrdší a drsnější, za všechno se musí víc platit a sen o svobodném a smysluplném životě není tak říkajíc už jen věcí útěku od maminky, ale věci tvrdé a každodenní konfrontace s temnými silami novověku.“
Svérázně českým připomenutím beatlovských myšlenek se stala zeď naproti francouzskému velvyslanectví na pražské Kampě. Denně ji mladí lidé zdobili kresbami, nápisy, květinami a Lennonovými fotografiemi. V noci to esenbáci začmárali, umyli nebo jinak zničili a ráno začalo všechno nanovo. Na rozdíl od známých Jahodových polí v newyorském Central Parku se Lennonova zeď na Kampě neustále měnila. Ztrácela tak pomníkový patos a nabývala hravosti, jaká je podstatnou částí beatlovských písniček a filmů. Tím vlastně trochu připomínala legendární, prakticky nesehnatelnou knížku Beatles v písních a obrazech. Nakladatelství Panton ji stihlo ještě vydat na podzim 1969. Některé písně z anglického originálu jsme ovšem museli oželet: samozřejmě Revolution s trojportrétem Marxe, Engelse a Lennona. A taky Back In The USSR s lepou dívkou, která hýčká srp a kladivo.
I tak se ze všech českých knížek o Beatles stala tou nejpůjčovanější, nejméně vracenou, nejohmatanější, nejmilovanější. Počítaje v to i spousty samizdatů. Některé mám ještě schované. Třeba Beatles – dlouhovlasá legenda, kam bzenečtí rockoví věrozvěsti Pavel Hanák a Jan Grombíř přepsali, nafotografovali a krásně svázali vše nač přišli.
Písničky a duch Beatles se nám stávaly něčím podobným, jako byla pro naše národovecké předky legenda o blanických rytířích. Když nám bylo nejhůř, stačilo třeba promítnout kreslený film Žlutá ponorka...
Samotní Beatles ten film dlouho neměli rádi – dokud jej neviděli hotový. Teprve pak se uvolili krátce vystoupit v jeho závěru. Předtím do něj složili jen čtyři nové písně, George Harrison tvrdil „To nejsme my“ a Paul mohl právem říct: „Nepřisvojoval bych si žádné zásluhy o tento film, i kdyby měl veliký úspěch.“ A že taky měl. Nekonečně nápaditá surrealistická pohádka o zemi hudby, Pepperlandu, a boji dobra se zlem, umocnila beatlovskou hudbu víc než jakákoli jiná její výtvarná vyjádření. I pro nejběžnější diváky se celovečerní kreslená podívaná stala čirou radostí. A to jsme ani nevěděli, že její hlavní tvůrce, výtvarník Heinz Edelmann, se narodil české matce v Ústí nad Labem a žil tam do svých jedenácti let, dokud i jejich rodinu „neodsunuli“.
Viděl jsem Žlutou ponorku mnohokrát. I na festivalu v Pezinku, 25.července 1977. V té době už bylo rockovým festivalům v znormalizovaných Čechách a Moravě odzvoněno. Navíc se pražští estébáci zrovna bavili lovem chartistů. Ale i cesty komunistů bývají rozličné. Slovenským soudruhům se nějak zazdálo, že ti čeští si na ně moc vyskakují a tak povolili Pezinok trochu Pražákům navzdory.
Policajtů bylo kolem jak na manévrech, nicméně nám všem v hledišti nic nechybělo. V nejlepším zasedl k mikrofonu Jaroslav Hutka. Co nastalo, viděl Ladislav Snopko, budoucí polistopadový ministr kultury, ale tehdy mladík zodpovědný za „bezzávadový“ průběh, takhle: „Keď Jarda zaspieval svoj hit Havlíčku Havle, niekol´kotisícový dav sa správne naježil, chytil refrén a pridal sa nielem textom, ale aj náladou s pravým antibolševickým zanietením... Hrozil absolútny prúser. Policajti čekali iba na takúto zamienku a šepkalo sa čosi o vojakoch pripravených v zálohe. V tom šoku z možného tvrdého nasadenia policie proti divákom mi v okamihu napadlo riešenie. V premitačke sme mali pripravenú Žltú ponorku pro prípad dažďa. V kabine sme mali nastavené pesničky z filmu a zhodou okolností práve ten najväčší hit All You Need Is Love... V okamihu, keď zazneli úvodne tóny skladby z francúzskej hymny, sa ako čarovným prútikom nálada v amfiteátri otočila a hipisácky duch nenásilia ovládol všetkych. Spievali, ako by tam Beatles naozaj boli...“
Aby Beatles u nás doopravdy byli, o tom snili mnozí. A někteří se o to dokonce pokusili. Ředitel pražské Lucerny František Spurný někdy v dobrém rozmaru vyprávěl o tom, jak chtěl přivézt Beatles helikoptérou na strahovský sletový stadión, jak už to měl schválené prezidentem Ludvíkem Svobodou. Beatles tehdy ovšem už více než dva roky nekoncertovali a že by je zrovna Spurný přesvědčil...
Jeden prezident se o něco takového skutečně pokusil. I když by to bylo už bez Johna Lennona a v soukromí.
Václav Havel začátkem roku 1996 napsal Ringovi, Georgovi a Paulovi, osobně a každému zvlášť, a zval je k návštěvě pražského hradu. Nejochotnější byl Paul. (Jediný pak u nás opravdu koncertoval, 6.června 2004.) Vůbec neodpověděl George. Tenkrát jsme netušili, že už je těžce nemocný.
Beatles na Strahov opravdu dovezl jenom sázavský lékař, novinář a spisovatel Leoš Šedo: ve své fabuli fiktivního filmu I Saw Them Standing There.
Blízko, blizoučko ale byla v 80.letech i jedna plzeňská kulturní inspektorka. (Omylem jsem jí říkal Slepičková, ale jmenovala se jinak.) Nejdříve si trpělivě nechala od pořadatelů vysvětlit, že Beatles a Bluesberry jsou dvě odlišné skupiny. Pak už tedy málem souhlasila, aby Beatles v Plzni vystoupili. Posléze si ale vše ještě jednou prověřila a zjistila, že Beatles nebyli u posledních agenturních přehrávek a tudíž nemají potřebnou kvalifikaci.
Česká beatlemanie se po cizích vzorech neopičila.

Zdroj: Tři mušketýři, program k inscenaci Městského divadla v Brně   
Autor: Jiří Černý   

Doporučit článek  Doporučit článek      Vytisknout článek  Vytisknout

Diskuse na téma: Betlemanie česky i slovensky
(počet příspěvků: 16, poslední: 2017-01-13 12:41:01)

 
 
 
 bullet  Nejčtenější články
O velikém štěstí být chv
Betlemanie česky i slove
WWW adresy klubů, kamará
Prohrává vkus
Všímám si lidí, z nichž
Albové zrcadlo Radůzina
Za černými brýlemi rocko
Král Václav jedna ruka j
Zpěvačky soudím taky
Blábol léta v Harmonii
 bullet  Doporučujeme
Virtuos extrémů
V Belliniho Normě mají h
Jaromír Nohavica zvládá
Růžový kavalír v MET má
Album ukazuje božskou ji
Netrebková v přenosu z M
Alba o Vykolejené, kytař
Vroucí prostota bulharsk
New York chce Rusalku zn
Newyorčané svého Levina
 bullet  Nejdiskutovanější
Recenze Literární noviny, č. 11 (610)
Kdy a kde hraju letos a v roce 2018 (304)
Naše vypálené iluze (111)
AKTUÁLNĚ! -DVA POŘADY O KRYLOVI VE ŠVANDOvĚ DIVADLE VYPRODÁNY (97)
WWW adresy klubů, kamarádů... (75)
Kamarád i dezertér (65)
Co Gottwald vylhal, o tom lže Grebeníček znova (63)
Přechytračíme i USA? (60)
Čunek neví, kde začíná politikova osobnost (48)
České dějiny viděné jinak než Václavem Klausem (44)
 bullet  Přečtěte si
Kritik bez konzervatore
 bullet  Doporučuji WWW
Nakladatelství
Kluby
Hudební servery
Blogy
Osobnosti
Ostatní


Inzerce: Inzeráty a inzerce zdarma · Bazar · Antikvariát · Mimibazar · Byty · Stroje · Seznamka · Zaměstnání   
Magazín: Nacerno.cz    Volný čas: Rande · Rychloseznamka ··Fotoalbum · Horoskopy
Další informace: Reklama · Napište nám    Správce: © 2003 - 2017 TANGER infosystems s.r.o.

TOPlist