| Vydáno 28.04.09 Týdenní komentáře Jinak prohrál generál, jinak Hurvínek s cylindrem
Jako naschvál se na dnešek sešla dvě protichůdná jubilea: před čtyřiceti lety byl Alexander Dubček zvolen předsedou Federálního shromáždění a ve Francii se vzdal funkce prezident Charles De Gaulle.
Dubčekův nástup do čela KSČ mě v lednu 1968 nechal chladným. Nepatřil jsem k 17 procentům obyvatel, kteří Československu získali primát nejmasovější komunistické strany východního bloku. Naopak; komunistům jsem nevěřil ani slovo. Nemohl jsem si ale nevšimnout, že Hurvínek – jak si lid mile pojmenoval Dubčekovu tvářnost – je oproti svým předchůdcům lidštější a nezakaboněný. Vlastně sympatický.
De Gaullovu válečnou odvahu jsem obdivoval, ale jeho poválečnému velkofrancouzství jsem moc nerozuměl. Mám v úctě Kanadu i Izrael, nenadchlo mě tedy De Gaullovo vzývání francouzského Quebeku, natož káravý komentář k izraelskému vítězství nad Araby v šestidenní válce.
Onoho 28.dubna 1969 se však moje pocity vůči oběma politikům převrátily.
Velký generál rezignoval, přestože nemusel. Rok předtím zvládl pařížské pouliční bouře a jeho strana jasně vyhrála volby. Chtěl ale reformovat územní správu a senát, rozhodnout mělo referendum. Prezident slíbil, že když prohraje, odejde. Prohrál. Rozloučil se důstojným, nezapomenutelným gestem.
V našem státě je předseda parlamentu hned druhým mužem po prezidentovi. Tak praví ústava. V posrpnovém stranickém poskakování podle kremelských balalajek se význam druhého muže scvrkl. Nejdřív musel Josef Smrkovský tuto funkci v lednu 1969 přepustit Peteru Colotkovi. Colotku vystřídal po čtyřech měsících Dubček. Než ho strana v říjnu odvolala, nechala ho ještě 22.srpna podepsat tzv.pendrekový zákon. V prosinci ho jako velvyslance zahnala do Turecka. Nakonec se ho v červnu 1970 zbavila i jako straníka. Dovolila mu pracovat v lesnickém závodě.
„Buď s Dubčekem zůstanu nebo s ním padnu,“ hřímával Gustáv Husák, než mu Dubček dopomohl k funkci generálního tajemníka. Jak si spočteme, pouhých čtrnáct měsíců bratislavskému advokátovi stačilo, aby to zaonačil přesně naopak.
Dramatik Václav Havel napsal 9.srpna 1969 Dubčekovi obsáhlý dopis. Nevím, jestli právě Dubček, od dětství vychovávaný komunistickou ideologií, byl schopen – jak ho nabádal Havel - myslet „tak, jak myslí každý obyčejný, poctivý člověk. Jsou občas okamžiky, kdy může politik dosáhnout skutečného politického úspěchu jedině tak, že zapomene na celou tu propletenou síť zrelativizovaných politických ohledů, analýz a kalkulací a zachová se prostě jako čestný člověk.“
Poslední příležitost ke gestu, sice ne jánošíkovskému, alespoň však srozumitelnému, Dubček propásl, když neodmítnul paňácovskou figurku parlamentního předsedy. Pak už následoval pád až k smutné fotografii ztrapnělého Hurvínka s velvyslaneckým cylindrem v ruce.
„Nápadná poddajnost, se kterou se nejdřív Dubček, potom strana a nakonec celá společnost sklonila před sovětskými pány a jejich domácími pacholky,“ píše britský historik Tony Judt v knize Poválečná Evropa, „nebyla jen zahanbující (srovnání se situací v Maďarsku před dvaceti lety působilo hodně nelichotivě), ale zpětně vrhala stíny pochybnosti na ideály a naděje samotného reformního období.“
Pamatuju, jak po beznaději, řinoucí se z rozhlasových projevů Dubčeka a Ludvíka Svobody po jejich podpisu kremelského kapitulačního protokolu, znovu vzplála naděje v hrdých a odmítavých hlasech dělníků z továren.
Neodhadnu, kolik jich bylo. Vím jen, že politik, jemuž chci věřit a pomáhat, takovým musí naslouchat. Ne je napřed spočítat a pak radši oslovit netečnou nebo postrašenou statistickou většinu, včetně všemu přizpůsobivých vyžírků.
Dubček i jeho spolupracovníci Antonín Benčík a Hubert Maxa mnohokrát probrali a ve svých knihách skloňovali odpovědnost, složitost i mezinárodní souvislosti. Bohužel se ale v těch rozborech už moc nedostalo na ztrátu ideálů a lidové důvěry v ty, jimž jsme vzkazovali „Jsme s vámi, buďte s námi“.
Nezůstali ani s námi, ani sami se sebou.
Zdroj: Hospodářské noviny, 28.04.2009 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články