Recenze Rock&Pop Autor: Redakce Načerno (@), Téma: Knihy, Zdroj: Rock&Pop, 2/2000 Vydáno dne 01. 08. 2003 (3731 přečtení) Jméno Jiřího Černého lze jistě bez nadsázky považovat za pojem mezi hudebními publicisty: ovšem jeho komentáře pro Český rozhlas mají mnohem širší záběr, než představuje pouze oblast populární hudby. Když kdokoliv vykročí z parkety, na které se celá léta pohybuje a na niž jsou od něj všichni zvyklí, vždy to vede alespoň nepřímo k úvahám, zda by přece jen nebylo lépe víc myslet na osvědčené heslo o ševci, která se má držet svého kopyta. Myslím, že v případě Jiřího Černého jsou podobné pochybnosti naprosto liché. Člověk s takovým kulturně-historickým přehledem, životní zkušeností a moudrostí, se určitě může pouštět i na tento relativně „tenčí led“, aniž by tím riskoval, že se bude blamovat. Ostatně, kdo někdy navštívil některou z jeho antidiskoték, dobře ví, že v odpovědích na divácké dotazy se zpravidla nevyhýbá stanovisku k žádnému tématu. Právě věcnými argumenty podložený názor a zaujímání jasně formulovaného postoje jsou jednou z největších předností jeho úvah, komentářů i polemik, které v rozhlase zazněly od roku 1994 až do loňska. Zároveň jsou i zajímavým svědectvím o tom, k jakým otázkám Jiří Černý cítil potřebu se v tu kterou chvíli zrovna vyjádřit. Jak už bylo řečeno, přímo pop music se týká jen nemnoho příspěvků a to jde ještě v řadě případů o zasvěcené, osobními vzpomínkami prodchnuté nekrology – Waby Ryvola, Dežo Ursiny, Miki Volek, Petr Novák, Bohuslav Ondráček, Ivan Wünsch… Ze zveřejněných příspěvků je zcela patrný vztah autora k vážné, především operní tvorbě (nalezneme zde vyznání řadě pěvců, ale i vyjádření k situaci kolem České filharmonie, rošádám s jejími dirigenty či odvolání generálního ředitele) a také sportu. Zde jej však konání nějaké soutěže či konkrétní výsledek vedou spíše k obecnějším úvahám. Tak například průběh mistrovství světa v cyklokrosu Černého vyprovokoval k zamyšlení nad etikou způsobu vítězství, někdejší sestup fotbalové Dukly z první ligy zas glosuje střízlivým a do historického kontextu zasazeným zhodnocením významu tohoto klubu a podobně. Jeho pohled na věc většinou zahrnuje i mravní hledisko. Ač sparťan, největší znechucení dává najevo nad projevy hulvátství právě fanoušků, vyznávajících stejné klubové barvy, ač křesťan, ohrazuje se proti křižáckému tažení mluvčího biskupské konference v souvislosti s televizním uvedením filmu Poslední pokušení Ježíše Krista. O pověstných Cibulkových seznamech se pak nekompromisně vyjadřuje? „Já celý ten považuji za zrůdný, nemocný a ve svých důsledcích strašlivě matoucí a nespravedlivý.“ Hodně komentářů se dotýká přímo politického dění, což je sice půda, nejméně pevná a nejrychleji podléhající proměnám, nicméně ani tento časový handicap Černého neusvědčuje z nějakých názorových úletů a kotrmelců. To samozřejmě vůbec neznamená, že s každou zde vyřčenou větou musíte bezpodmínečně souhlasit… Například jako poněkud zaujaté mi přišlo prokádrování Františka Ringo Čecha u příležitosti jeho kandidatury za ČSSD do komunálních voleb, když od této metody se jinak sám autor na jiných místech plně distancuje. Soubor rozhlasových komentářů Jiřího Černého je v neposlední řadě i osobitou (ač v žádném případě úplnou) kronikou doby, včetně připomenutí některých dnes polozapomenutých událostí (umělci ve službách Harvardských fondů, handrkování o vesničku U Sabotů, diskuse kolem chrámu svatého Víta, rozpoutaná spisovatelem Zdeňkem Mahlerem atd.), které však svého času dokázaly rozvířit hladinu veřejného mínění. Leoš Kofroň Publikováno: 29.6.2001