Zpěvácké opičení

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Hudební osobnosti, Zdroj: Vydáno dne 10. 08. 2003 (7202 přečtení)



I lidé, kteří nejsou nijak řeční, mi poslední dobou často kladou řečnickou otázku: mohu si vážit zpěváků, již přebírají písničky po jiných? Ptám se kterých. To je prý jedno. Odpovím, že není, a tazatel se zklamaně zachmuří. Jenomže takzvané cover verze neboli předělávky skutečně nejsou samy o sobě padoušstvím ani kšeftařstvím. Hana Hegerová se zkraje prosadila díky písničkám, které před ní zpívali Edith Piaf, Jacques Brel, Moustaki, Alena Havlíčková, Eva Olmerová, Jiří Suchý a jiní. Rolling Stones přebírali od amerických černochů kdeco, než si teprve pro své čtvrté album - Aftermath - složili všechny skladby sami.

Ostatně i na počátku moderní české populární hudby, ve svých prvních dvou letech v Osvobozeném divadle, zpívali Voskovec & Werich samé americké písničky. Nezáleží na tom, kdo co od koho a kolik přebere, ale jak to zazpívá. Byla by škoda, kdyby nevidomý Ray Charles nenazpíval I Can´t Stop Loving You svým soulovým stylem, úplně jinak než před ním countryové hvězdy. Ještě větší ztrátu by utrpěl světový rock, kdyby si Joe Cocker od Beatles nepůjčil With A Little Help From My Friends a nenabídl tak vedle dobrosrdečně prostého podání Ringa Starra svou neskutečně zpomalenou, dramaticky rozervanou verzi.
Naproti tomu by se, myslím, nic nestalo, kdyby Ilona Csáková nikdy nenazpívala po Juditě Čeřovské Malý vůz a po Waldemaru Matuškovi Kladivo. Csáková ani její hudebníci, bohužel, ke starším verzím - které už samy byly převodem z originálů do češtiny - nepřidali nic výrazně svého. To například Petr Muk si přece jen přetvořil Jandovu a Rytířovu letitou Bonsoir, Mademoiselle Paris vázaností svého zpěvu. (I když se mi při omílání této verze všemi stanicemi brzy zachtělo původního podání Olympiku s civilním Jeňýkem Pacákem.) Slouží ke cti nejlepších našich současných rockerů, že jsou autorsky soběstační, a tím naplňují jednu z nejpřínosnějších tradic tohoto hudebního druhu, danou jmény jako Chuck Berry, Buddy Holly, Lennon & McCartney, Bono nebo Bruce Springsteen. A pokud třeba Petr Fiala s Mňágou a Žďorpem výjimečně nahrají i Janotovu I cesta může být cíl a Mertovu Chtít chytit vítr nebo Richard Krajčo s Kryštofem Třešňákovu Poezii, jistě ne proto, aby se svezli ve zlatém hitovém kočáru; spíš se tím neokázale hlásí ke stejné krevní skupině svých písničkářských předchůdců. Jestli se nějaké nahrávce dá říkat předělávka, nebo jestli je takový "cover" doslova a otrocky pouze přebalem, bude i nadále závislé na rozdílu mezi zpěváckou tvořivou osobností a upotřebitelnou krasozpěvnou opicí.

2. 12. 2002   www.reflex.cz