Uhlířská víra v píseň

Autor: Jiří Černý (santana.c@seznam.cz), Téma: Články v novinách, Zdroj: Hospodářské noviny 11.03.2016
Vydáno dne 11. 03. 2016 (1454 přečtení)




Když před patnácti lety dublinský rockový písničkář Glen Hansard se svou skupinou Frames otřásl ve Valašském Meziříčí festivalem Špalíček, přítomní kritici jásali, že objevili světu neznámého mladíka. Kdepak mladíka! Narodil se 21.4.1970. Kdepak neznámého! Měl za sebou už roli soulového zpěváka ve vyhlášeném celovečerním filmu (The Commitments, 1991), spolu s Frames čtyři studiová alba, zkušenost předskupiny, vybrané pro londýnské koncerty samotným Bobem Dylanem a přední umístění v každoročních anketách nejvýznamnějšího irského rockového magazínu Hotpress. I prvenství v kategorii koncertů před skupinou U 2.

Chudší čtvrť než skrz naskrz dělnický Ballymun prý v Dublinu nenajdete. Natvrdo to Glen pochopil, když u nich matčina kamarádka, prostitutka, vyprávěla o svých bohatých zákaznících. U Hansardových znali jen samé nezdary. Otec si namluvil, že jeho slibnou boxerskou kariéra nezničil alkohol, ale manželství vynucené Glenovým narozením. Glenův děda ani matka neuspěli jako hudebníci. Matka varovala svého jediného syna ať se nežení, ať si napřed něco užije. V Glenovi ale víc zůstaly večerní chvíle, kdy mu z desek hrála nebo sama zpívala písničky Boba Dylana, Leonarda Cohena i jiných písničkářů.
Zatímco tahle matčina „americká“ škola ho ovlivnila nejvíc, irským folklorem zůstal téměř nedotčen. Ani nemluvě o tom, že umí stejně jako 97 procent Irů jenom anglicky a zvuk irštiny má vysloveně nerad.
Ve škole to Glena vůbec nebavilo. Protože pan ředitel byl zároveň diskžokejem, poznal talent třináctiletého (!) Glena a vyzval ho, ať už se do školy nevrací a jde okamžitě s kytarou zpívat na ulici. Matka jen podotkla, že teď už se bude muset živit sám.
Rozjel se do bohatšího jižního Dublinu a léta pak žil z toho, co mu na Grafton Street hodili kolemjdoucí do futrálu od akustické kytary. Té děravé, co ji občas používá dodnes.
Ulice ho seznámila s nejrůznějšími umělci včetně divadelníků. V jedné hře jim dělal i pouličního muzikanta, který neustále komentuje děj. Především se ale díky zpívání bez reprobeden naučil to, co je pro něj typické: vydávat ze sebe všechnu energii.
Ve dvaceti letech založil rockovou skupinu Frames (rámy). Tak se říkalo dvorku u Hansardů, kde byla opravna bicyklů. Glen byl u Frames zpěvákem, kytaristou, skladatelem i textařem. Své první video natočili během polední přestávky na poště jen se strážními kamerami. Od začátku neměli Frames žádné dudy ani jiné irské píšťaly, často ovšem violoncello, housle nebo violu.
Hansard se dlouho vzhlížel v krajanovi Vanu Morrisonovi a zpíval mu i na padesátinách. Později se mu Morrison vzdálil – podobně jako skupina U 2 – tím, jak se prý přizpůsobil manažerským systémům.
Neboť jestli je Hansardovi něco zcela cizí, pak jakékoli usilování o úspěch a slávu. Při chaotickém střídání sestavy Frames, zájezdových programů, nahrávacích firem i producentů byl ohlas jejich desek a koncertů vlastně překvapivý. V Dublinu pravidelně vyprodávali fotbalový stadión a posluchači s Glenem zpívali každou píseň.
Kdo zblízka poznal jeho nekonečnou laskavost a dobrotivost, toho už nepřekvapí dlouhé přídavky Hansardových koncertů ani noční neplacené vyzpěvování na českých náměstíčkách. Na tom nic nezměnil ani Oscar za píseň Falling Slowly, kterou napsal společně se svým valašským objevem, Markétou Irglovou, ani jejich zámořské turné a úspěch (tehdy výjimečně i prodejní) alba Strict Joy (2009). Po něm se dvojice, nazvaná se souhlasem Josef Škvoreckého The Sweel Season (Prima sezóna), rozešla a schází se jen příležitostně.
Oddělit dvě následná Hansardova sólová alba Rhythm And Repose (2012) a Didn´t He Ramble (2016) od tří s Irglovou a devíti s Frames je možné spíš v jednotlivostech. Beze změny zůstává uhlířská víra Glena Hansarda v otevřenost vůči publiku, ve věrnost sobě samému a nezávislost na přáních trhu.
Že mu letos opět těsně unikla Grammy za poslední album a že k nám přijede z dlouhého turné po USA, tím si jistě hlavu neláme.