Nacerno.cz

              

Vydáno 30.08.05 Týdenní komentáře

Kohout fušersky zaříznutý a Solidarita zapomínaná
Jen Sherlock Holmes by objevil převratné novinky ve svazácké a komunistické, časopisecky i knižně podrobně popsané minulosti Pavla Kohouta. Každý má ovšem možnost si Kohoutův život a dílo vyložit po svém. V sobotu to zkusil i Ondřej Horák (LN, Angažované tance Pavla Kohouta). V poslední větě svého článku vytkl spisovatelovým rozhovorům z poslední doby „ustálenou rétorickou figuru – zatímco literární úspěchy a kladně vnímané občanské postoje jsou Kohoutovy, Kohoutovy chyby jsou omyly generačními a v historickém kontextu vlastně pochopitelnými.“ Vtipně řečeno. Bohužel nevím, jak se Horák k tomuto pocitu dostal. A téma by to mohlo být podstatné. Nejen pro Kohouta a někdejší komunisty, ale pro každého, kdo kdysi něco zkřivil. Ani já dodnes nevím, nakolik se za báchorky, co jsem do svých třiadvaceti let napsal do Československého sportu o profesionálech, mám stydět jenom sám.

Horák v podtitulku tvrdí, že Kohout „ani v dnešní době neopouští ambici být ve středu společenského dění“. Načež vyjmenovává, co Kohoutovi hrají v ČT, co právě vydal a co chystá pro Vídeň. Dobře, ale kde jsou angažované tance a neopuštěné ambice? Ve stokrát popsané minulosti. Jí věnuje Horák téměř celý článek a cituje z ní výhradně tak, že by od Kohouta pes kůrku nevzal, zato čtenář Blesku by mlaskal. Ani slovo o Zářijových nocích (1955), jimiž Kohout rozběsnil ministra národní obrany, o další hře Říkali mi soudruhu (1961), s titulní figurou komunistického funkcionářského vyžírky, o spisovatelském sjezdu (1967), kde Kohout přečetl a tak u nás poprvé zveřejnil dopis, který Alexander Solženicyn poslal sjezdu Svazu sovětských spisovatelů. To vše se událo před Pražským jarem 1968, ale nelze vyčíst z Horákovy charakteristiky, že se Kohout „dále společensky angažoval.“ Podíl na vzniku Charty 77 přechází Horák úplným mlčením a ze vztahů s Václavem Havlem cituje Kohoutovu připomínku „…v první linii toho dvacetiletého zápasu nestojíš jen Ty, ale přinejmenším pár jiných lidí, jejichž lidské i umělecké anebo jinak profesionální kvality jsou srovnatelné s tvými.“ Samochvála sice smrdí, ale ne tak odporně, jako Horákův obmyslný výběr. A kdopak ví, jak se Kohout z Vídně, kde „strávil deset úspěšných let“, angažoval v únoru 1983 za propuštění Havla z vězeňské nemocnice? Havel ví. „Pavel byl skvělý, v tísňových situacích vždy dokázal ihned a věcně a správně zareagovat. Zapracoval i teď, obtelefonoval kdekoho, včetně různých kancléřů,“ Ať už Ondřej Horák psal z předpojatosti nebo z nevědomosti, je mi z něj hanba. Během jedenácti let jsem už potřetí jako komentátor nucen doplnit, co o Kohoutovi jiní zamlčují. Hloupé by to mělo přijít jim.


A jako nesnáším, když se někomu nasazuje psí hlava jen tak ze zvyku, zpozorním, i když se tak mluví o celém národě. „Češi se rádi naparují. Poláky pohrdali – pro jejich hlad, bídu, ošuntělost. Solidarita neměla v Čechách takřka žádný ohlas.“ (Karel Steigerwald, DNES 27.8.). Mnohokrát jsem, pravda, veřejně opakoval, že kdybych si měl vybrat, raději bych se narodil jako Polák. Raději jako kavalerista, který se s píkou bláhově žene proti nacistickým tankům, než jako filuta, který v každé situaci vymyslí pět řešení, jak se elegantně vyhnout boji a přežít shrbený. Když už jsme se ale narodili v Česku, co se trochu poohlédnout po hrdinech mezi námi? Ty od Tobruku, Dukly a z pražských květnových barikád komunisté buď pozavírali nebo oběsili, před očima nám však vyrostli noví. Nebylo jich zdaleka tolik jako Poláků ve Walesově Solidaritě, byli však blízko, někdy jen přes ulici. Jako manželé Tominovi, u kterých se v bytě konaly tajné filozofické semináře, dole stávalo estébácká auto a paní Tominová nosila v ruksaku dítě i samizdaty. Dnes se o chartistech moc nemluví a nedivím se, že i Steigerwaldovi splynuli s anonymním, „takřka žádným ohlasem.“ Ale pokud dokument Charty „Ruce pryč od Polska!“ hrál sebenepatrnější úlohu v tom, že před čtvrtstoletím československé ani jiné tanky k našim sousedům nevpadly, nebyl marný. Nám, kdo jsme ho četli, připomínal, že nemusíme být pořád jen mlčícími sraby. Právě tak jako Havlův otevřený dopis generálu Jaruzelskému v roce 1985, pár dní před obnovením procesu s polskými politickými vězni v čele s Adamem Michnikem.


Mám před sebou snímek z 10.července 1988. Krkonošský les, cedule Granica państva, a pod ní Michnik, Havel, Petr Uhl, Jacek Kuroń, Jan Urban, Jaroslava i Anna Šabatovi, Ján Čarnogurský a další. Ještě že fotky mají paměť.


Zdroj:    
Autor: Jiří Černý   

Vytisknout článek  Vytisknout

Diskuse na téma: Kohout fušersky zaříznutý a Solidarita zapomínaná
(počet příspěvků: 3, poslední: 2005-10-02 12:10:34)

 
 
 
 bullet  Nejčtenější články
O velikém štěstí být chv
Betlemanie česky i slove
Prohrává vkus
Všímám si lidí, z nichž
Albové zrcadlo Radůzina
Za černými brýlemi rocko
Král Václav jedna ruka j
Zpěvačky soudím taky
Blábol léta v Harmonii
Přechytračíme i USA?
 bullet  Doporučujeme
17.8.2023 v 87 letech ze
Vojcek byl plný leteckýc
Maximální úspěch Glassov
Nejpohlednější operní in
Turandot nevítězí jen fo
Soňa Červená ovoněla pra
Sezona přenosů skončila
Háček Jana Spáleného je
Karel Kryl byl první vel
Sedmé nebe Jiřího Černéh
 bullet  Nejdiskutovanější
Moje pořady v roce 2022 (323)
Naše vypálené iluze (109)
Moje knížky - dostupnost (102)
WWW adresy klubů, kamarádů... (73)
Co Gottwald vylhal, o tom lže Grebeníček znova (66)
Kamarád i dezertér (65)
Přechytračíme i USA? (60)
Čunek neví, kde začíná politikova osobnost (48)
České dějiny viděné jinak než Václavem Klausem (45)
Prohrává vkus (41)
 bullet  Přečtěte si
Kritik bez konzervatore
 bullet  Doporučuji WWW
Nakladatelství
Kluby
Hudební servery
Blogy
Osobnosti
Ostatní


Inzerce:  Bazar · Byty · Seznamka · Zaměstnání    
Magazín:  Nacerno.cz     Volný čas:  Rande · Seznamit · Novina · Horoskopy
Další informace:  Reklama · Napište nám     Správce:  © 2003 - 2020 TANGER infosystems s.r.o.


TOPlist