| Vydáno 24.06.08 Týdenní komentáře Devíti branami vtančil klezmer do Valdštejnské
Strašidlo sionismu obcházelo Československem ještě dlouho po procesech se spikleneckými centry. Pokud jste uvedli, jakého původu je George Gershwin, Irving Berlin, Bob Dylan, Paul Simon, Randy Newman nebo Leonard Cohen, někdy vám to lekavější redaktor škrtnul.
Když jsem v sobotu večer viděl, jak návštěvníci koncertu Klezmatics tančili ve Valdštejnské zahradě jako na divoké židovské svatbě, opět mě popadla radost z toho, co všechno se i v muzikantském prostředí změnilo.
Jestli počítám dobře, Klezmatics u nás hráli od roku 1998 přinejmenším po sedmé; z toho dvakrát na festivalu Colours od Ostrava a teď po třetí v devítileté historii festivalu česko – německo – židovské kultury Devět bran. „Oni jsou v Praze populárnější než doma v New Yorku,“ zaslechl jsem dokonce v sobotu. Otcem myšlenky bylo přání nejoddanějších návštěvníků, včetně členů pražských klezmerových skupin.
Nebylo by na tom nic zlého. Vždyť klezmer, společenská hudba židovských svateb, tancovaček a vůbec zábav, se vyvíjel od předminulého století v evropských ghettech. Exulanti si ho vzali do Ameriky, okořenili tamním swingem a jejich následovníci ho teď ukazují městu Franze Kafky, Gustava Meyrinka a Egona Erwina Kische.
Sláva Klezmatics se ale dřív než pražských věží přece jen dotkla mrakodrapů Manhattanu. Každé z devíti alb, která od roku 1989 vydali, rozvířilo a obohatilo zvuk americké a následně i světové hudby. Co se v 60. a 70.letech podařilo jamajskému reggae, to v 90.letech zopakoval další styl malého národa. Klezmeru přála i doba s rostoucím hladem po etnické inspiraci: v éře world music se všemožné vlivy prolínaly rychleji.
Opakovat, že Klezmatics jsou nejznámější světová klezmerová skupina, jistě nejde do nekonečna, úlohu průkopníků jim ale nikdo neupře. Právem jejich nahrávky otevírají reprezentativní dvojdiskový výběr The soul of klezmer (1998), s hutnými poznámkami a fotografiemi, nad nimiž by, věřím, zaplesalo i režisérské srdce Arnošta Goldflama.
Hraju si ta CD často. Podle nich jsem si přikoupil i další kapely jako Muzsikás nebo Kroke, které už koncertovaly i u nás. Až teď mě ale napadlo, kde jsem si knížkový dvojdisk koupil: v Turecké ulici v Mnichově. Nedaleko stávala pivnice, odkud Hitler štval stranické soudruhy proti světovému Židovstvu.
Než se Valdštejnova Salla terrena naplnila zvukem Newyorčanů, pár písní zazpívala a zahrála na klávesy Kateryna Kolcova. Rodem Ukrajinka, dospíváním a studiemi Pražanka. Takto také objev Rádia Svoboda, hlas jak zvon, muzikantka s citem pro folklor, ruský romans i klasickou hudbu a s nepominutelným zahraničním ohlasem včetně londýnského Klezfestu. Zápas se zrakovým handicapem i novým prostředím v ní posílil urputnost: žádnými humornými průpovídkami však nezískává pozornost publika líp než svým zpěvem.
Klezmatics – a pořadatelé – se trefili do termínu, kdy v Praze bylo mnoho jiných lákadel, počínaje festivalem United Islands. (Taky s volným vstupem a s world music.) Vhodnější večer asi těžko najít, Praha je prostě hudební metropolí. Takže nebylo narváno. Konferenciér a v jedné osobě i ředitel festivalu Pavel Chalupa hned na neobsazená místa pro VIP pozval „nevýznamné“ návštěvníky. Bez papíru a nikoliv nudně poděkoval mecenášům a přesně, věcně představil hudebníky.
„Zuj si boty, místo, na kterém stojíš, je svatá země“, zazpívali Klezmatics koncem vystoupení v písni Holy Ground. Pro obdivovatele silných melodií to mohl být vrchol večera. Světlounký tenor Lorina Sklamberga tu víc než jinde zaujal nejen andělsky garfunkelovskou barvou, ale i osobním pohroužením do textu Woodyho Guthrieho. Americkou cenu Grammy si posledně málokdo tak zasloužil jako Klezmatics za CD Wonder Wheel, z něhož je právě Svatá země.
Autor melodie, kapelník Frank London, ale ukázal i svou typičtější tvář: harmonického a temporytmického experimentátora, jazzově průrazného trumpetisty. Jeho náročným instrumentálním plochám se přizpůsobili i hráči na tři erbovní klezmerové nástroje, akordeon (Sklamberg), housle (zpívající Lisa Gutkinová) a klarinet (Matt Darriau).
„Rolling Stones klezmeru“ přidávali ještě dlouho potom, co chtěli skončit s osvědčenou refrénovkou Shnirele, Perele. Perliček mají opravdu hodně.
Zdroj: Hospodářské noviny, 24.06.2008 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články