| Vydáno 05.05.09 Týdenní komentáře Pete Seeger nebyl americkým Otakarem Vávrou
Amerika vzpomněla devadesátiny písničkáře Peta Seegera na mnoho způsobů. Předvčerejším koncertem plným hvězd v newyorské Madison Square Garden i nelítostnými polemikami o jubilantově celoživotním levičáctví. Jan Rejžek je tedy pouze jedním z mnoha, kdo mají Problém s Petem (Lidové noviny, 30.4.). Některé jeho argumenty podepíšu, jiné odmítám jako polopravdivé a laciné.
Seeger prý vystoupil z komunistické strany USA „někdy před dvacátým sjezdem KSSS. No sláva.“ Ono to bylo sedm let před sjezdem, čtyři před Stalinovou smrtí.
Že komunista Seeger „při paktu Ribbentrop-Molotov jásal“ a potom „se stal málem verbířem“ a válčil v Pacifiku proti Hitlerovi? Podle Rejžka zkrátka „otočil“. I Seegerovo protistalinské Blues Velkého Josefa má být argument pro Rejžkův závěr, že „každá země má svého Otakara Vávru“.
Rejžek Seegerovi křivdí.
Zatímco český režisér filmoval pro kohokoli, Seeger zůstal za všech okolností věrný své představě komunismu. Proto nesměl sedmnáct let do televize. Až do roku 1967 zpíval na letních táborech, odborářských schůzích, v kostelích a knihovnách. Propad z předchozí celoamerické slávy ve skupinách Almanac Singers a Weavers to byl nezměřitelný – stejně jako vzestup až k pověsti málem posledního spravedlivého.
Dokonce i Bob Dylan ve výčtu svých inspirací zařadil mezi „tichý oheň Milese Davise, zvony Williama Blakea, rytmické vidiny Johnnyho Cashe“ a řadu dalších taky „svatost Peta Seegera“. Na obal svého třetího alba The Times They Are A-Changin´ to napsal v roce 1964, znal tedy i Seegerovu komunistickou minulost.
Vedle Joan Baezové, Kingston tria a skupiny Peter, Paul & Mary patřil Dylan i k těm, kteří odvolali svou účast v televizním pořadu Hootenanny poté, co dramaturgové vyřadili Peta Seegera.
Osobně jsem viděl Seegera naživo dvakrát.
Všechna tři jeho pražská vystoupení v březnu 1964 – na Výstavišti, v Divadle ABC i na Žofíně – byla nabitá lidmi a očekáváním. Muzikantsky se překonával v lehkosti a přirozenosti; navzdory tomu, že po příletu z Afriky okamžitě nastydnul. Jakmile došlo k otázkám a odpovědím, začalo to drhnout.
Od živého a necenzurovaného Američana jsme čekali vítr svobody a dostali jsme profesorské povívání folkloristických teorií. Pokud šlo o politickou atmosféru, Seeger očividně netušil, co to je lidová demokracie. I on se ovšem zhrozil, když policisté neurvale cloumali s klukem, který se jen uctivě přiblížil k Seegerovu autu.
Na druhé setkání jsem si počkal 31 roků.
Bylo to na festivalu Lidového umění ve Washingtonu. „Je tady Pete Seeger“, uctivě šeptali mladí pořadatelé, jako kdyby měl přijít Kristus. Zůstal štíhlý a vzpřímený, ostatně jako teď, na nedělních záběrech z New Yorku. Už jen vložit svou ruku do jeho banjové a kytarové mě hřálo. Pak jsme od překladů jeho písniček, Jednou budem dál a Řekni, kde ty kytky jsou, přešli na posametové české poměry. Buď vadila má angličtina nebo můj celoživotní antikomunismus, prostě jsem radši vycouval. Je to v něm jako v koze, zpražil jsem Seegerovo levičáctví.
Na večerním koncertu pro účastníky festivalu jsem v obrovském stanu seděl vedle Vladimíra Merty. Nejvíc jsme tleskali Cephasovi & Wigginsovi, patrně nejlepšímu akustickému blues naší doby. Jenže pak přišel Seeger. Znovu se rozprostřela ona posvátná nálada a všichni měli v očích dojetí. I ti, kteří nikdy nelouskali Seegerovy písničkové texty a rozbory ve zpěvníkových časopisech Broadside nebo Sing Out!
Snad si proto umím představit, co to s nedělní Madison Square Garden udělalo, když Seeger odpískal na flétničku začátek té velké slávy. Než zazpívali Joan Baezová, Dave Matthews, John Mellencamp, Richie Havens, Bela Fleck, Ani DiFranco, Emmylou Harrisová, Kris Kristofferson, Arlo Guthrie a další.
Bruce Springsteen prohlásil, že nikdy neviděl Seegera tak šťastného.
Přeju mu to stejně jako jeho šestašedesátileté manželství ve srubu. Neberu mu, že se pořád považuje za komunistu. Jen nechci ověřovat jeho slova: „Kdyby ale nějakým historickým šílenstvím nastoupil v této zemi komunismus, patřil bych k jeho prvním vězňům.“
Zdroj: Hospodářské noviny, 05.05.2009 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články