Nacerno.cz

              

Vydáno 09.10.16 O kultuře a hudbě->Hudební recenze

Očarující Giddensová a Salvantová, věrný bluesman Eric Clapton, nespoutaný Paul Simon a životu vděčný Jarda Svoboda.
Ať už jsem skalnatý alt severokarolinské mulatky RHIANNON GIDDENSOVÉ slyšel s její někdejší skupinou Carolina Chocolate Drops, na albu dublinských Chieftains, na CD nevydaných Dylanových písní Lost On The River nebo v jakékoli další společnosti, pokaždé jsem všeho nechal a nábožně poslouchal. Nedivím se, kolik publicistů jej prohlásilo za nejkrásnější hlas světového folku posledních dvaceti let. Přesto, že ta nádherná dcera indiánských rysů (ročník 1977), bílého otce a černé matky zpívá stejně vroucně i soulovou hudbu, country nebo jazzový šanson.



Její loňský sólový debut Tommorow is My Turn, nazvaný podle anglické verze písničky Charlese Aznavoura, se v několika anketách stal folkovým albem roku a spustil sérii oslavných článků, rozhovorů i důkladných rozborů. Giddensová přitom není žádný meteorit náhodně spadlý mezi vyvolené zpěváky. Původně chtěla spíš tančit, pak ale vystudovala v Oberlinu operu. Její otec hrával rock, matka milovala klasiku a kytaristu Andrése Segoviu. Rhiannon přijala své křestní jméno z velšských pověstí. Je vdaná, má syna a dceru. Senzační je na Rhiannon Giddensové vlastně „jen“ její hlas.



I když se to ani po jeho padesátce obecně moc neví, JARDA SVOBODA, původně učitel, který však byl mnohem raději topičem, pečovatelem, kopáčem, barmanem i teletextovým operátorem, patří už čtvrt století k nejprůraznějším českým skladatelským, textařským i zpěváckým osobnostem. Na některých textech se pozná, že Svoboda kdysi vedl křesťansky orientovanou skupinu Otcovy děti, jiné působí jako sarkastické horory. Po rozmanité koncertní i studiové činnosti se skupinou Traband (mj. mu porozuměli třeba i ve Francii, Řecku a v Japonsku) si Svoboda ještě víc uvolnil autorské ruce letním albem Solo. V jednom rozhovoru shrnul své současné představy o práci i životě: „Myslím, že víc než víru by měl každý hledat vděk. Pocit vděčnosti. Životu, ostatním lidem, kosmu, radosti ze života...To záleží na každém z nás.“



Málokterý americký písničkář mě tak provází půl století folkem i rockem jako newoyrský rodák PAUL SIMON. Snad jen Bob Dylan a Leonard Cohen. Vždycky byl prostší a přístupnější než ti dva. A myslím, že i plný svobodovského pocitu vděčnosti. Od naší společné dlouhatánské večeře po pražském koncertu v roce 1991 prožívám všechna nová Simonova alba mnohem osobněji. To sice kritik nemá, ale nějak si nemůžu pomoci. Nové album Stranger To Stranger je tudíž pro mě svou náročností a hledačstvím neoposlouchatelné. V Simonově diskografii patří do stejné skupiny jako Graceland a The Rhythm Of The Saints: plné různorodých rytmů, bubínků, štěrchátek, klapaček i několika afrických a latinskoamerických melodických nástrojů. Jestliže Simon neměl ve své sólové kariéře skoro žádný ostych před očekáváváním publika, tentokrát nemá absolutně žádný.



Opakem Simonova experimentátorství je novinka ERICA CLAPTONA. Neboť blues a nic než blues – to je alfa i omega jeho studiového alba I Still Do. Celý svět ví, co všechno jiné by londýnský kytarový kouzelník mohl zpívat a především hrát – kdyby se už před desítkami let nerozhodl sloužit svým bluesovým láskám. Mně je to stejně milé jako když shlédnu po více než stokrát Rossiniho smršť bravurní operní komiky v Lazebníku sevillském (příští rok i v novém Nohavicově překladu) nebo poslouchám ve Velké nad Veličkou horňácké lidové písně, i když je dávno umím zpaměti. Neboť ne samým poznáváním dosud neznámé hudby šťasten je kritik. Alespoň já se docela často potřebuju vyhřívat i v plném slunci melodických, harmonických a poetických jistot. Pokud z nich ovšem nečiší únava a rutina. To naštěstí není Claptonův případ. Jeho blues v sobě mají úsměvný klid.



Naštěstí jsem jazzovou zpěvačku a klavíristku CÉCILE MCLORIN SALVANTOVOU nejdřív slyšel a teprve potom o ní četl. Její druhé sólové album WomanChild mi předloni vnutil olomoucký skladatel a živý archív (i přehrávač) desetitisíců skladeb, slunečný zjev Richard Pogoda. „Přeháníš, hochu,“ pouštěl jsem druhým uchem ven Ríšovy řeči o nové Billii Holidayové a Elle Firzgeraldové. Album, nominované na cenu Grammy, sice slavný gramofónek tehdy ještě nedostalo, ale to další, For One To Love, už ano. A kdyby Ríša Pogoda přidal k těm zdánlivě dryjáčnickým přirovnáním ještě další jméno, Nina Simone, nepřeháněl by. Dokonalost prý nudí. Tahle, v podání sedmadvacetileté afroamerické dámy z Floridy, ne. Kupuju si se Salvantovou všechno, i když jsou to nejdražší CD na našem trhu.

Zdroj: Vital č.3/201   
Autor: Jiří Černý   

Vytisknout článek  Vytisknout

Diskuse na téma: Očarující Giddensová a Salvantová, věrný bluesman Eric Clapton, nespoutaný Paul Simon a životu vděčný Jarda Svoboda.
(počet příspěvků: 0, poslední: )

 
 
 
 bullet  Nejčtenější články
O velikém štěstí být chv
Betlemanie česky i slove
Prohrává vkus
Všímám si lidí, z nichž
Albové zrcadlo Radůzina
Za černými brýlemi rocko
Král Václav jedna ruka j
Zpěvačky soudím taky
Blábol léta v Harmonii
Přechytračíme i USA?
 bullet  Doporučujeme
17.8.2023 v 87 letech ze
Vojcek byl plný leteckýc
Maximální úspěch Glassov
Nejpohlednější operní in
Turandot nevítězí jen fo
Soňa Červená ovoněla pra
Sezona přenosů skončila
Háček Jana Spáleného je
Karel Kryl byl první vel
Sedmé nebe Jiřího Černéh
 bullet  Nejdiskutovanější
Moje pořady v roce 2022 (323)
Naše vypálené iluze (109)
Moje knížky - dostupnost (102)
WWW adresy klubů, kamarádů... (73)
Co Gottwald vylhal, o tom lže Grebeníček znova (66)
Kamarád i dezertér (65)
Přechytračíme i USA? (60)
Čunek neví, kde začíná politikova osobnost (48)
České dějiny viděné jinak než Václavem Klausem (45)
Prohrává vkus (41)
 bullet  Přečtěte si
Kritik bez konzervatore
 bullet  Doporučuji WWW
Nakladatelství
Kluby
Hudební servery
Blogy
Osobnosti
Ostatní


Inzerce:  Bazar · Byty · Seznamka · Zaměstnání    
Magazín:  Nacerno.cz     Volný čas:  Rande · Seznamit · Novina · Horoskopy
Další informace:  Reklama · Napište nám     Správce:  © 2003 - 2020 TANGER infosystems s.r.o.


TOPlist